Zápisky z cesty

V 6,30 jsme vstávali, snažila jsem se zabalit a vypravit - počítala jsem s tím, že přesuny a zabalení a připravení na den nebude téměř každé ráno zase taková sranda - nicméně tím, že jsme měli auto, tak zase nebylo tragické, když to nebylo tak úplně úhledné, nebo něco navíc zůstalo do malých batůžků nebo do igelitky. Zdenička se těšila na slony, mě to zrovna moc nenadchlo, když jsem viděla jak na ně připevňují cosi jako ohrádku - takovou opičárnu. Vylezli jsme na nástupiště - vyvýšenou plošinku ze které jsme přelezli na slona. Sedli jsme si na jednu stranu, což po chvilce začalo dělat problémy a chtěli abychom si sedli víc doprostřed. Šli jsme kus po silnici, pak cestičkou mezi domy, mimo jiné okolo statku, nebo něčeho takového jako statek, pěkně to tam po domácích zvířátkách, hlavně prasátkách pěkně vonělo. Cestou jsme viděli jak roste papája. Z cestičky mezi domečky jsme došli do nějakých mokřadů v kterých jsme se brodili, resp. brodil se slon a jeden z průvodců. Já jsem měla strach o foťák, kterým nás mermomocí průvodce chtěl fotit, a když jsem viděla jak patlá po objektivu a jak se foťák houpe těsně nad bažinou přála jsem si být už rychle zpátky, cestování - takovéto na slonu mě moc nenadchlo. Zdeničku naopak nadchlo, že si při zpáteční cestě mohla senou slonovi za krk. Po návratu do hotelu jsme dosnídali a dobalili a vydali se v cca 9.30 na dlouhý přejezd do hor. Okolo poledne za Matale jsme se zastavili v manufaktuře zpracovávající batiku. Moc jsme se na to těšila, byla jsem zvědavá na jejich postupy. Prováděla nás super sinhálská babka, které kromě perfektní angličtiny uměla ještě francouzsky a německy a na závěr se nežinýrovala mě dvakrát upozornit, že ona bere jako dýžko 200 rupií ne 100. Nejprve kresliči nakreslí na plátno vzor , který pak postupně voskem překreslují a barví a znovu dokreslují a znovu barví a tak pořád dokola až je výrobek hotový. Samozřejmě se začíná od nejsvětlejší barev do nejtmavších. Nevynechali jsme shop, kde jsme měli těžké rozhodování, chtěli jsme si něco koupit a nemohli jsme si - ani jedna rozhodnout, co vlastně chceme. Nakonec u Zdeničky zvítězili šatičky, takové zavinovací, ze kterých až jim odroste půjde v pohodě udělat sukýnka, a já jsem se rozhodla pro kalhotosukni.Spokojeni jsme pokračovali v cestě . Na oběd jsme se zastavili v Kandy, kam jsme dorazili okolo 14,30 hodin. Protože Zdenička si přála opět nějaké konzervativní jídlo, dali jsme si pizzu v Kandy, samozřejmě, kde jinde než v naší Pizza Hut. Pak jsme se začali blížit horám, za Gampalou se cesta stávala ještě užší a ještě klikatější. U vodopádu Ramboda jsme se na chvilku zastavili. Do Blue Field Factory jsme se dostali okolo 17ti hodin a Tamilky právě končili práci a docházeli. Fabričku jsme si ale prohlédli, bylo to zajímavé a strašně moc voňavé, čerstvý čaj voní úžasně. Na závěr jsme dostali v místní restauraci jako pozornost čaj, resp. já jsem dostala čaj, Zdenička zaútočila na místní hřiště. Šla jsem udělat pár fotek za fabriku a až chvilku za mnou přišel pán z čajovny, že to není moc bezpečné takže mi šel raději naproti, že někteří dělníci jsou blázni a nevědí co dělají. Je fakt, že mi už jeden náklaďák projíždějící poli zastavil a chtěli abych je vyfotila. V obchůdku ve fabrice jsme samozřejmě nakoupili čaje. Vybrali jsme s ovocnou příchutí v krásných dřevěných krabičkách. Do Nuwara Eliya jsme přijeli za tmy. Řidiči se nepodařilo strefit na poprvé do hotelu kam nás chtěl vzít. Nakonec jsme ale zaparkovali u hotelu Yénisse, Zdeničce se moc nelíbil, mě se trochu líbil (taková zvláštní atmosféra) a trochu nelíbil (trochu ponurý a drahý) , nakonec jsme ale kývli a ubytovali se. Ráno jsme e totiž chystali na konec světa museli jsme vyrazit hodně brzo, abychom z toho něco měli.

16.02.06
čtvrtek

Vstávali jsme v 5,30 v 6,15 už jsme byli na cestě. Na 22 km jsme kupovali vstupenky do parku, resp. něco jako permit. Dožadovala jsme se takové pěkné mapky, měl tam klučina u brány jeden exemplář, ale říkal ať si řeknu v návštěvnickém centru . Ať na 32 km je parkoviště a vstup do parku, Naivně jsme několikrát řidiči u brány říkala, že tedy určitě chci jít pěšky, měla jsem strach, že nás snad chce odvézt autem až na konec světa. Zatímco řidič parkoval, šla jsem k budce, o které jsme si myslela, že je návštěvnické centrum, ale to byl jen takový bufítek, na dotaz na návštěvnické centrum mávli směrem nahoru k luxusní budově,o které jsem si myslela, že to je něco soukromého, snad hotýlek. Návštěvnické centrum, evidentně v provozu nebylo ani teď ani nikdy předtím, takže žádná mapa ani nic jiného se nekonalo. Jen v budce (skoro tak velké jako mají vojáci před hradem si nás zapsali do knihy a odškrtli permit. Řidič šel s námi, aby nás bylo víc nebáli jsme se vlka nic. Zpočátku byla cesta je po plání - Zdeničku nudila. Pak se začínala vinout lesem a po kamenech a členitějším terénu, když jsme došli k prvním srázům ze který byl úžasný pohled na zelené kopce a na některými místy se valící mlhou Zdenička nabrala na intenzitě a poskakovala po cestičce podél srázů jako kamzík. Musela jít první a nikoho nesměla vidět před s sebou (jako bych to už někdy zažila : ) tak se nám stalo, že jsme najednou před odbočkou zpět na Hortonovi pláně směrem k vodopádům neviděli řidiče. Sedli jsme si ke rváče a čekali. Později jsme usoudila, že kdyby šel za námi už by tady musel 20x být, takže buď šel špatně a vrátil se (bylo tam takové jedno místo) a nebo se mu něco stalo. Rozhodla jsem se že půjdeme dál, vzhledem k tomu, že šlo x lidí již v obráceném směru, jistě by mu pomohli, kdyby něco a dospělí člověk se snad v rodné zemi - byť je koncem světa neztratí, přece kvůli tomu, že se nám ztratil průvodce nezabalíme takový fantastický výlet. Cestou jsme museli překonat jednu pořádnou mokřinu - nakonec jsme přešli suchou nohou, dívali jsme se z jedněma Amíkami jejich dalekohledem na opice v protějším lese - stejně jsme je neviděli (ale slyšeli) a ještě jsme viděli důstojně kroužícího orla, kterého jsme i vyfotili. Vodopády byly fajn, přes vodu se dokonce táhla i duha a Zdenička mě dokonce u nich i vyfotila. Cestou jsem málem šlápla na krásnou zelenou ještěrku, naštěstí Zdenička ji viděla. Leoparda jsme nepotkali. Na Far Inn - u vchodu/východu jsme byli zpět v pravé poledne a čekal nás tam již zdravý a živý řidič. Vydal se skutečně cestou zpět, ne proto že by nevěděl , která je správná, ale poroto, že si myslel, že jsme se spletli mi protože se mu nedařilo nás dojít a na volání jsme neodpovídali (bodejť, když jsme byli rychlí jak blesk) Dali jsme si SriLanskou kávu v bufáči, čaj a placku - Zdenička ji nechtěla a když jsem ji přemluvila ať ochutná, tak mi nic nezbylo. Ve 12,30 jsme se vydali zpět. Měla jsem dost blbý nápad, že potřebuji do banky vyměnit peníze. V Nuwara Elyia právě probíhala volební kampaň, takže tu jeli modří, tu zelení (provolávali "něco" mávali prapory a bouchali (asi něčím jako bouchacími kuličkami), výsledek byl takový, že městem, kterým se normálně dalo projet za pár minut jsme jeli jednu hodinu a patnáct minut. Byla to strašná zácpa a i na řidičovi bylo vidět že toho má dost, v jednu chvíli v jedné zatáčce kde auta zatáčela tak že tam vždy musela pocouvnout a ne všem se to dařilo, to vypadlo dost neřešitelně. Po "dojetí" do hotelu jsme si dali oběd, Zdenička hranolky a já kari a ještě jsme si dali polévku. Měli jsme příběh z vodou. Objednali jsme si vodu v lahvi, nicméně ji přinesli a otevřeli v momentě, kdy já jsem šla do pokoje pro tužku a papír... takže ve finále jsme vodu vylili - Zdenička si nebyla jistá jestli byla uzavřena uzávěrem tak jak má.... Po pozdně odpoledním obědě jsme odpočívali, Zdenička psala úkoly - bylo to jedno z mála míst, kde jsme měli v pokoji stoleček se židli a to ještě dokonce u okna.

17.02.06
pátek