Zápisky z cesty

V 9 hodin ráno jsme odjížděli z hotelu. V recepci na nás čekal již náš "starý známý řidič " Mr. Rohita. Naložili jsme bágly, zaujmuli VIP místa v první řadě a pozorovali jak ubíhá cesta. Směrem k Matale je spousta "zahrad koření". Chtěli jsme nějakou navštívit, tak jsme si nechali doporučit u našeho řidiče - vychválil tu kam nás vzal /kousek za Matale/ a opravdu to tam bylo hezké. Viděli jsme jak roste kakao, ananas, káva, citronela, aloe, pepř, hřebíček. V zahradě jsme se zdrželi asi hodinu včetně závěrečné "povinné" návštěvy shopu. Říkala jsem si, že koupíme jen tak něco -byla jsem poučená z četby jak takové nákupy končí - a nakonec jsme nakoupili docela zbytečně dost. Koupili jsme celou skořici, Pavle hezky balené koření, krém z aloe, Zdeničku zaujal regenerační přípravek na vlasy (po návratu a aplikaci se nám nedařilo vlasy po něm umýt tak aby alespoň trochu vypadaly - příšerně mastí), ráno jsem myslela že má Zdenička - když si je myla večer ještě mokré vlasy : ) , citronelu prosti komárům (ubezpečovali nás, že se dá v pohodě mazat i na obličej... na obličej se rukama od citroneli nedalo ani sáhnout, natož si s ním obličej mazat - příšerně to pálilo, a pak ještě krém s emulzí na masáže a prášek na bílé zuby, bratru nekřesťanských 90 tisíc. Další zastávka byla Dambula. Zakoupili jsme vstupenky / na Zdeničku se usmáli a řekli, že je malá, že nemusíme kupovat lístek. Nad parkovištěm byl obrovský Budha, zleva bylo schodiště po kterém jsme začali stoupat k jeskyním. Byla to příjemná procházka, i když byla do kopce. Pře vstupem do areálu "jeskyních chrámu" jsme odevzdali boty (docela jsem se o ně bála). V chrámech to bylo zajímavé. Zdenička spočítala Budhy ve všech jeskyních : v páté jich bylo 11, ve čtvrté 18, ve třetí 53 , ve druhé 59 a v první jen 3. V jezírku na "nádvoří plavaly rybičky, posvátný strom bo zdobily praporky, kterými pohupoval příjemný větříček. Zdenička toužila lézt po skálách.Když jsme vyšli ven z areálu dostali jsme dokonce i své boty a vylezli o kousek výše dát si sváču. Navštívila nás opička, která přišla žebrat sušky, tak jsme jí nabídli. Byla strašně legrační jak ji držela svými prackami... Zdenička nakonec překonala strach a také ji dala sušenku. Cca 6 km před Sigirií jsme se zastavili na oběd. Zdenička si dala špagety, já si dala curry menu. Nanosili nám plný stůl jídla. Byla jsem připravená že budeme na jídlo čekat a skutečně jsme čekali, ale dalo se to vydržet. Jídlo bylo vynikající, zjistila jsem že curry je super, ale že ho můžu mít klidně bez masa, pak jsme přišli na to že mají výbornou polévku a dokonce si na ní pochutnala i Zdenička. Od restaurace byla vidět již majestátní skála-pevnost Sigiria. Tady jsem musela platit i za Zdeničku . Areál Sigirie je docela rozlehlý, chvilku trvalo než jsme došli ( přes bývalé bazénky a fontánky, kde některé -byť je to neuvěřitelné po větších deštích stále ještě fungují - pracují na jednoduchém principu tlaku a gravitace) parkem ke skále. Vystoupali jsme po schodech okolo skály až do místa, kde ve skále jsou fresky Sigirijských krásek. Byly ještě hezčí než jsme myslela, že budou. Zdenička - poučená četbou z literatury hned hledala žerty malíře. Našli jsme tři bradavky i 6 prstů, a dostali jsme se ještě za roh kam se nechodilo, nezištně (jen za pár rupií) nás tam vzal "místní pracovník". Pokračovali jsme ve výstupu ke lví bráně. Cestou se k nám "připojil" jeden z místních průvodců. Byl velmi sympatický, hezký, mladý a naoko nevtíravý. Bylo to docela fajn ale když nás vyfotil před lví bránou raději jsme se ním rozloučili. Stoupání po schodech bylo vcelku náročné a ne zase tak hrozné jak na první pohled vypadlo že bude. Nahoře na skále je plošina ze které je úchvatný pohled. Je velmi těžko představitelné, jak tam pět století před naším letopočtem mohl nezdárný Kassapa vybudovat svůj palác a ve spodní části plošiny je bazén, což se už pochopit nedá vůbec. Viděli jsme tam i želvičku (sladkovodní). Na Kassapův poměrně zachovalý trůn jsme si nesedli - poslechli jsme cedulku ze zákazem. Myslím, že tato úžasná pevnost je zcela oprávněně vyhlášena za památku světové dědictví UNESCO. Pomalu zapadající sluníčko nás hnalo dolu ze skály, podívali jsme se i pod kobří hlavu (kus skály, která skutečně vypadá jako kobří hlava) a před tím jsme se ještě podívali na grafity na zrcadlové stěně - ze 7.století. V průvodci píšou, že ty staré nejsou vidět protože ty pozdější nekulturní návštěvníci je přemalovali většími čáranicemi. Je to docela zvláštní - stačí pár století a z vandalských čáranic se stává kulturní památka ....
Ubytovali jsme se v malém resthausu Holiday Inn v Habaraně. Bylo to tam docela hezké a levné měli jsme pokojíček v malém domečku v zahradě s verandičkou. Letiště mělo moskytiéru, která nebyla kupodivu ani děravá. Zdenička si dala k večeři hranolky, obě jsme si dali fresh juice. Okolo šel zrovna slon, a hned jsme se dozvěděli, že tu dělají treek na slonech normálně do lesa, do přírody. Bylo to docela dost drahé 20 USD na osobu na hodinu, kvůli Zdeničce jsem na to kývla, tak jsme se domluvili na 7 hodin na ráno (později neměli místo a ještě později už jsme chtěli být na cestě do hor). Netekla teplá voda ale i tak byla sprcha i noc poměrně příjemná. Spalo se nám tam hezky.

15.02.06
středa

V 6,30 jsme vstávali, snažila jsem se zabalit a vypravit - počítala jsem s tím, že přesuny a zabalení a připravení na den nebude téměř každé ráno zase taková sranda - nicméně tím, že jsme měli auto, tak zase nebylo tragické, když to nebylo tak úplně úhledné, nebo něco navíc zůstalo do malých batůžků nebo do igelitky. Zdenička se těšila na slony, mě to zrovna moc nenadchlo - když jsem viděla jak na ně připevňují cosi jako ohrádku - takovou opičárnu. Vylezli jsme na nástupiště - vyvýšenou plošinku ze které jsme přelezli na slona. Sedli jsme si na jednu stranu, což po chvilce začalo dělat problémy a chtěli abychom si sedli víc doprostřed. Šli jsme kus po silnici, pak cestičkou mezi domy, mimo jiné okolo statku, nebo něčeho takového jako statek, pěkně to tam po domácích zvířátkách, hlavně prasátkách pěkně vonělo. Cestou jsme viděli jak roste papája. Z cestičky mezi domečky jsme došli do nějakých mokřadů v kterých jsme se brodili, resp. brodil se slon a jeden z průvodců. Já jsem měla strach o foťák, kterým nás mermomocí průvodce chtěl fotit, a když jsem viděla jak patlá po objektivu a jak se foťák houpe těsně nad bažinou přála jsem si být už rychle zpátky, cestování - takovéto na slonu mě vůbec nenadchlo- Zdeničku naopak - při zpáteční cestě mohla senou slonovi za krk. Po návratu do hotelu jsme dosnídali a dobalili a vydali se v cca 9.30 na dlouhý přejezd do hor. Okolo poledne za Matale jsme se zastavili v manufaktuře zpracovávající batiku. Moc jsme se na to těšila, byla jsem zvědavá na jejich postupy. Prováděla nás super sinhálská babka, které kromě perfektní angličtiny uměla ještě francouzsky a německy a na závěr se nežinýrovala mě dvakrát upozornit, že ona bere jako dýžko 200 rupií ne 100. Nejprve kresliči nakreslí na plátno vzor , který pak postupně voskem překreslují a barví a znovu dokreslují a znovu barví a tak pořád dokola až je výrobek hotový. Samozřejmě se začíná od nejsvětlejší barev do nejtmavších. Nevynechali jsme shop, kde jsme měli těžké rozhodování, chtěli jsme si něco koupit a nemohli jsme si - ani jedna rozhodnout, co vlastně chceme. Nakonec u Zdeničky zvítězili šatičky, takové zavinovací, ze kterých až jim odroste půjde v pohodě udělat sukýnka, a já jsem se rozhodla pro kalhotosukni.Spokojeni jsme pokračovali v cestě . Na oběd jsme se zastavili v Kandy, kam jsme dorazili okolo 14,30 hodin. Protože Zdenička si přála opět nějaké konzervativní jídlo, dali jsme si pizzu v Kandy, samozřejmě, kde jinde než v naší Pizza Hut. Pak jsme se začali blížit horám, za Gampalou se cesta stávala ještě užší a ještě klikatější. U vodopádu Ramboda jsme se na chvilku zastavili. Do Blue Field Factory jsme se dostali okolo 17ti hodin a Tamilky právě končili práci a odcházeli. Fabričku jsme si ale prohlédli, bylo to zajímavé a strašně moc voňavé, čerstvý čaj voní úžasně. Na závěr jsme dostali v místní restauraci jako pozornost čaj, resp. já jsem dostala čaj, Zdenička zaútočila na místní hřiště. Šla jsem udělat pár fotek za fabriku a až chvilku za mnou přišel pán z čajovny, že to není moc bezpečné takže mi šel raději naproti, že někteří dělníci jsou blázni a nevědí co dělají. Je fakt, že mi už jeden náklaďák projíždějící poli zastavil a chtěli abych je vyfotila. V obchůdku ve fabrice jsme samozřejmě nakoupili čaje. Vybrali jsme s ovocnou příchutí v krásných dřevěných krabičkách. Do Nuwara Eliya jsme přijeli za tmy. Řidiči se nepodařilo strefit na poprvé do hotelu kam nás chtěl vzít. Nakonec jsme ale zaparkovali u hotelu Yénisse. Zdeničce se moc nelíbil, mě se trochu líbil (taková zvláštní atmosféra) a trochu nelíbil (trochu ponurý a drahý) , nakonec jsme ale kývli a ubytovali se. Ráno jsme e totiž chystali na konec světa museli jsme vyrazit hodně brzo, abychom z toho něco měli.