Zápisky z cesty

Tento den jsme měli v úmyslu se přesunout vlakem o kus dále do hor a náš batoh poslat napřed s řidičem. /údajně měl vlak jet okolo deváté, takže jsme byli domluveni na 7 hodin na snídani, jenže ráno jsme se dozvěděli že vlak jede v 11,30 hod. Takže jsme v klidu posnídali, zaplatili - tady to bylo docela dost a vydali se na "projížďku okolo jezera. Vzhledem k tomu, že byl dostatek času jsme se šli podívat do parku VICTORIA. Bohužel jsem neodhadli čas a více jak hodina na takový parčík byla docela moc. Naštěstí tam měli vcelku slušné hřišťátko (EU by ho ale z fleku zavřela - výhradně kovové prolezky a atrakce s výhradně tvrdým dopadem na beton) . Vstup do parčíků stál směšných 25 rupií. Ještě nikde v parku jsem neviděla takovou koncentraci zahradníků a personálu. Kytičky stromečky, ptáčkové a příjemné svěží ráno se nakonec vydařilo. Před parkem už na nás čekal řidič. Pokračovali jsme na nádraží Nanu Oya. Cestou jsme se ještě byli podívat jak Tamilky češou čaj. Bylo to docela příjemné - asi i pro ně, přeci jenom skoro každá ženská když je okolo usmívající se dítě byť cizí je komunikativnější. Sami se chtěli se Zdeničkou vcelku nezištně fotit a chtěli ať Zdenička s nimi trhá. Ta se jich trochu bála, ucukla když ji chtěla jedna chytnout za ruku, a oni z toho měli ohromou legraci. Na nádraží jsme koupili lístky za 72 Rs, pro mě a pro Zdeničku poloviční. Poloviční lístek na vlak na SríLance znamená vskutku poloviční - prostě jsme dostali jeden a půl lístku. Ukázalo se, že vlak jede ve 12,40 . Řidič nás zanechal na nádraží a odjel do Bandarawely aby tam stihnul dojet než my dojedeme vlakem. Vlak měl zpoždění, jel nakonec ve 13,30. Na nádraží byla docela dlouhá chvíle, byl to vcelku zajímavý folklór, ale přece jenom jsem nedostala odvahu vytáhnout foťák. Nakonec jsem přežila i ty nejstrašnější turecké záchody ( možná spíše jen díru), které jsem na SríLance zažila - musela jsem si vykasat kalhoty a zadržet na nezbytnou dobu dech - fakt jsem musela, ale Zdeničce jsem dovolila jít před nádraží mezi auta. Postupně jak přicházeli lidé se objevilo i několik turistů. Zabrali jsme sedačky napravo, ale ukázalo se, že to nebylo nejšťastnější - jeli jsme v protisměru a stráně s plantážemi byli nalevo, tedy pokud by to bylo po směru jízdy tak napravo. Bohužel i dvojka byla docela plná, takže se s tím nedalo nic dělat a křížem naproti bylo ještě blbější místo - asi 1 okénka tak jsem tam odbíhala fotit. Vlak byl zážitek - okna - všechny měl otevřené dokořán, chvilkami jsem uvažovala o tom, že možná některá okna i chybí. Sedačky a vlak vůbec byl o poznání špinavější a zašlejší než u nás. Nejevíce ten avantgardní zašlý nádech dodávaly hučící větráky s cca 3 cm nánosem černé špíny. Náhodou chodilo i občerstvení - kydalo se něco do rukou- resp. do rukou a novin, potom ještě nějaké pečivo, ale než jsme sebrala odvahu bylo pryč.Tím jak jsme projeli mezi kopci se nakonec výhledy otočili a ty nejkrásnější byli na naší straně. Bylo to nádherné, úchvatná krajina, lidí vystrkují hlavy z okének a stojící ve dveřích, které nebyly. Do Bandarawely to bylo celkem 7 stanic - slabé 2 hodiny. Vystoupili jsme s ostatními lidmi - bohužel do kolejiště - záhy jsem pochopila proč. Na perónu u oficiálního východu se vybírali lístky a my vystoupili tedy na stejnou stranu jako ti co lístek neměli. Pracně jsme obešli vlak a vyšplhali se na perón abychom vyšli správným východem a našli Mr. Rohitu. Hlídač byl neoblomný lístky nám nenechal - což mě trochu naštvalo přeci jenom poloviční "poloviční lístek" si stálo za to schovat. Mr Rohita nás vzal do jednoho hotelu v centru. Nebylo to nic moc, cenu se docela podařilo dohodnout, ale Zdeničce se nelíbil a chtěla jiný, docela jsem jí ráda dala za pravdu a jeli hledat něco jiného. Viděli jsem příjemný resthaus, který byl bohužel plný a nakonec jsme skončili v Shamrock Inn, který byl úrovní tak mezi těmi dvěmi a docela se nám líbil, oknem se dalo vylézt na balkon - pavláčku, paní domu nám vyměnila špinavé barevné prostěradla - pravděpodobně již několikrát za čisté bílé. Na dekami jsem nepřemýšlela - byli potřeba a rozhodně se běžně neprali ... Zato my se rozhodli prát - resp. dosušit mokré prádlo z Nuwara Eliya a doprat ještě pár kousků abychom moc nesmrděli a byli o něco méně špinavé a upatlané. Zdenička byla nadšená z toho, že může prát a vylézat oknem na balkón a sama věšet prádlo. Nakonec to bylo vcelku příjemné bydlení. Po "velkém prádle" a zabydlení jsme se vypravili do města - kývla jsem na návrh večeře v hotelu, protože jsem chtěla aby si Zdenička dala zase něco normálně teplého neopékaného... takže to byla klasika - Zdenička těstoviny, já kary a obě dvě polévku, protože jsme si jí oblíbili. Prošli jsme i kousek města, doplnili vody v Cargilsu, a protože v resthausu nebyly moskytiéry koupili jsme "protihmyzové" zapalovací tyčinky ( dobrý rébus na kus večera) . Objevili jsme knihkupectví, kde jsme koupili mapu SriLanky a nakonec i kuchařku - sice bez obrázků ale dosti obsáhlou. Udělali jsme dobrý kšeft i dojem Zdenička dostala přídavkem sešitek z příběhem o slonovi v angličtině - se SriLansky laděnou tematikou. Večer jsme jen ještě vymysleli systém sprchování - ve sprše tekla jen studená voda a z dolního kohoutku jen vařící a pak jsme mohli jít klidně spát uprostřed nádherných hor. Ještě jsem zapomněla, že veverka - ta malá pruhovaná nám běhala před oknem okolo balkonu.

18.02.06
sobota

Ráno v 8,00 jsme vyjeli (bez snídaně ale s kávou a čajem , konečně jsme totiž koupili kelímky abychom mohli začít lépe využívat naší věrnou spirálu). První zastávka byla V Dowě, chrámu kde je Budha vytesaný do skály , údajně z doby ještě před naším letopočtem. Na skále u které byl vytesán jsme našli semena Jackfruitu, takže jsme je nasbírali a těšíme se, že nám babička takové stromy vypěstuje na zahradě. Chrám byl vcelku dost barevný, na nádvoří s nezbytným ba. I když průvodce psal, že zastávka za to nestojí, nám se vcelku líbilo, Mr Rohita nám vcelku hezky vyprávěl příběhy vázající se k výjevům na freskách. Příběh o falešné těhotné, kterou odhalila krysa, příběh o hrdinovy, který sbíral utnuté prsty včetně prstů své matky a spoustu dalších. V Elle jsme zaparkovali u motorestu, kam jsme šli na snídani. Už ten název ve mně nebudil důvěru, ale ta nádhera ten výhled mě během několika vteřin přesvědčil o opaku. Dali jsme si fresh juice a rozplývali se - tedy já, Zdenička se rozplývala jen krátkou dobu - pak ji vadilo sluníčko, to že fotím a že džus chutná jinak než chtěla. Měli jsme naplánovaný výlet na "Litle Adam Peak" už jak jsme tam jeli, jsem podle Lonely Planet bezpečně poznala odbočku - i když řidič to sychroval dotazem u domorodců. K mé nelibosti se rozhodl, že nás odveze ještě kousek dál po cestičce mezi čajovými plantážemi až k jakési odbočce - prý abychom věděli kde odbočit. Domluvili jsme se, že se na cestu zpět sejdeme u hlavní silnice - asfaltky dole v Elle. Cesta mezi čajovými plantážemi byla nádherná - nikde ani živáčka a pomalu jsme se blížili k vrcholu před kterým se začala cesta klikatit sem a tam. Na protějším kopci jsme viděli továrnu na čaj a v kopci kam jsme stoupali 3 Tamilky sbírající dřevo. Chtěli abych si je vyfotila, nicméně byť bych ráda, i bych jim klidně za to i nějakou rupku dala, tak jsem docela měla strach vytáhnout foťák, široko daleko je plantáže a nikde krom nás a Tamilek ani živáčka a živá představa že za křovím je ještě domluvený Tamilec, který až vytáhnu foťák mi ho ukradne mne odradila. Na vrcholku, kam jsme dorazili v 11,45 už byli nějací Amíci - docela příjemní, paní dokonce poznala , že jsme Češi, prý vnučka je napůl Češka, takže Zdeničky štěbetání jí znělo povědomě. Zdenička odpočívala a svačila, já běhala po vrcholku sem a tam a fotila a koukala a nemohla se nabažit. Mezi tím dorazil další osamocený turista, pak ještě mladý pár a pak ještě jeden postarší - možná i důchodcovský (povzbudivá vyhlídka na důchod). Cestou zpátky byla ještě příjemnější než cesta tam, nešli jsme proti sluníčko a bylo to z kopečka. Viděli jsme sběr dříví ze stromu a sušení prádla na keřích, ale kolem jakého si pravděpodobně ghéta sběračů jsme raději prošli rychlým krokem (nevím proč, a možná i zcela zbytečně ve mně vzbuzovali strach) . Zdenička ještě usilovně trhala čajové lístky - prý si z nich uděláme svůj čaj. Já jsem také stále nějaký ten lístek žmoulala - vůně svěžího čajového lístku mě působila omamně a nejraději bych po plantáži a kopcích chodila podstatně déle.Mr Rohita už na nás čekal u silnice, jak jsme byli domluveni. Vydali jsme se autem, po silničce kterou jsme pozorovali z vrcholu Little Adam Peaku jako kroutící se provázek v protějších kopcích k vodopádům Rawana Ella. K vodopádům se místní chodí mýt. Zalezli jsme tam mezi kameny, které vytvářeli jakousi koupelnu, ve které zrovna místní děvčata konala koupel. V praxi to vypadalo tak, že se umně převlékly do jiného sarongu, vlezly s křikem a smíchem po kolena do vody a z pomocí kbelíku, které si přinesly se polévaly. Byla to zajímavá podívaná, akorát mi bylo žinantní a i mi to přišlo trochu nepatřičné je fotit. Nicméně stejně jsem pak s pomocí zoomu nějaké fotky udělala.
Nechtěla jsem si dát vnutit nabízenou restauraci, měla jsem vybranou jinou z Lonely Planet, ale ta nakonec byla pro nás nepoužitelná, neměli nic co bych mohla donutit Zdeničku sníst. Nakonec jsme zareagovali na nějakou odbočku na kopeček na reklamu na Pizzerii Asta Vista. Vyklubal se z toho docela luxusní minihotýlek a když sehnali kuchaře, který přiběhnul nevím odkud tak jsme se nakonec dočkali i výborného jídla. Zdenička měla pizzu, já těstoviny a v půlce jsme to ještě točili a zbytek si vzali s sebou k večeři. Cesta zpátky mi přišlo skoro smutná, Ella se mi moc líbila a stála by za podstatně delší pobyt, hezky v klidu si pochodit po kopečkách mezi plantážemi.
Po návratu Zdenička pokročila o kousek z úkolami, musela je ale psát na chodbě - na pokoji stůl a ni židle nebyla. Objevil ji majitelky malý čtyřletý kluk, který se chtěl kamarádit. Vytáhli si i nějakou hru, která nakonec byla přerušena jeho velkým křikem, chudák se počůral a majitelka ho odvlekla převléknout. Ptala jsem se Mr. Rohity, že budou asi nějaká zámožná rodina, když mají dvě osobní auta (a ne ledajaké) - dozvěděla jsem se, že jsou oba pojišťováci.