Zápisky z cesty

20.02.06
pondělí

Ráno jsme vstávali ve 4 hodiny, ještě že jsme byli oblečené, protože po tom co Zdenička narazila na obr pavouka v koupelně odmítla být již vevnitř. Cesta vcelku ubíhala a v 7 hodin jsme byli již v restauraci či spíše takové lodži WALAWA PARK. Byli tam příjemní - proti domu hrůzy obrat o 190stupňů , tak jsme posnídali, sotva jsme dojedli už jsme měli připravený džíp a mohli vyrazit na safari ( za směšných 1.500 Rs, oproti včerejší Sinharaje a auto byl fakt džíp ...). Jeli jsme po hrázi přehrady Uda Walawe a užívali si nádherné ráno. Po koupení permitu-vstupenky jsme nabrali "stopaře" který byl v ceně a vyrazili na safari. "Kluci" řidič i stopař byli super, viděli jsme spoustu zvířátek a vše bylo se zajímavým komentářem v příjemném a přátelském duchu. Viděli jsme x skupinek slonů (včetně koupání, mláďátek i toho slona co nám útočil na auto), vodní buvoli, varany, zoborožce, čápi oba dva druhy orlů, papoušky. leguána a ve finále opičky pořádající letecký den (přeskakovali ze stromu na druhý , přes celou cestu)
Po safari jsme přesedli na naši dodávku a vydali se směrem k jihu, k pobřeží. V plánu byla Rekawa a želvy. Místo , kde v Rekawě "běží" program na záchranu želv je úplně mimo ostatní civilizace opuštěné, v jednoduchých podmínkách. Bylo to první místo, kde intenzivně mluvili o tsunami a první místo, kde bylo vidět důsledky. Viděli jsme stopy po noční snůšce, a to té největší želvy kožatky - Leaderback Turtle. V Rekawě nechávají hnízda na místě - nestěhují je do chráněných líhní, ale hlídají je na místě. Vzhledem k tomu jak místo bylo odlehlé, daleko od nějakého potencionálního bydlení a cesta rozedraná (Mr Rohita sice řekl, že pokud bud chtít nás sem v noci odveze) přehodnotila jsem situaci, že finální několikadenní místo pobytu bude Kosgoda, resp, tam někde, a že želvy budeme pozorovat tam. Pokračovali jsme po pobřeží směrem do Tangaly, kde jsme poobjedvali v příjemné přístavní restauraci, Zdenička si dokonce objednala rybu s nudlemi, já klasicky kari a nad prohýbajícím se stolem jsme si moc pochutnali. Zjistila jsem, že informace typu, že voda při tsunami byla po strop, a že teprve nedávno otevřeli mě deptají a vyvolávají bezmocnou lítost. Bohužel po zbytek pobytu na pobřeží se pohledy na zbořené domy a povídání o tsunami s domorodci stalo dennodenní opakují se záležitostí, ale lítost a beznaděj to neotupilo, naopak. V Dondře jsme jeli okolo majáku a sochy Budhy na křižovatce. Ubytovali jsme se na periferii Matary v malém příjemné hotýlku T.K.Garden na Polhemě - výletním místu místních. Místní pláž byla pláží domorodců, byla příjemná a za odlivu se tam dalo i koupat. Měli jsme tedy premiéru v Indickém oceánu. Pokoj byl jednoduchý, ale příjemný s neděravou moskytiérou a před pokojem na pavláčce se stolečkem a křesly. Seznámili jsme se z holčičkami majitelů ( 7 a 10 let), bohužel Zdenička měla strašný deficit v úkolech, takže se hraní nekonalo a pokračovalo se v úkolech.