na kole za hranice
Z našeho, zatím "skromného" cestování na kole za hranice
.... Dunajská cyklostezka 2007 - Donaueshiengen -
Deggendorf - 1. část (časově druhá) 30.6 - 9.7.2007 - ujeto celkem 574 km (Z+z)
30.06.07 Donaueshiengen - Immendingen
25,94 km
Cestovní
deníček - 29. -30. 6.07 - den nultý a první
Už to vypadalo,že tentokrát vyjedeme na vlak včas a že snad i nic
nezapomeneme. Chyba lávky,ani tentokrát nám nebylo přáno. Snesly jsme
věci ke kolům, nastříkala jsem řetězy (den předtím jsme byly v myčce)
a zjistila jsem, že mám totálně prázdné zadní kolo. Zachvátila mne
panika pustila se do výměby duše, což jsem nikdy nedělala. Když jsem
duši vyměnila a nacpala ji do pláště zpátky na ráfek, zjistila jsem,
že ji nenafouknu moji užasnou pumpičkou. Znovu jsem ji sundala a přifoukla
ji, ale i tak potom když jsem vše naložila, sedělo to na ráfku. Naštěstí
šel zrovna soused a nabídl se, že to dofoukne kompresorem, tak jak
to bylo naložené jsme snesli do dílny a dofoukli...když jsem se chtěla
rozjet,zjistila jsem,že mám špatně nandaný řetěz. Bylo to jak ve stáji
Ferrari,u plně naloženého kola jsme povyndali zadní kolo prosmýkla
jsem řetěz a již z kola slibovala sousedovi flašku - jestli to stihneme..minuty
do odjezdu se nebezpečně krátily,vzaly jsme to tedy na Palmovku na
metro, dojeli na Florenc, nasedly na kola a makaly na hlavák. Na peron
jsme vkročily 6 minut před odjezdem vlaku. Ani nevím jak jsem vyrvala
to nsložený kolo nahoru po schodech na peron. Neviděli jsme vagon
pro kola...první dotázaný odpověděl, že neví, druhý "nur deutch"
a třetí že tady žádný vagon pro kola není. Začala jsme křičet, tak
mě uklidňovali,že tam je nějakých půl vagonu v lehátkovém, a že to
Němka zorganizuje. Dokonce nám průvodčí pomohl z kolami nahoru a byl
vcelku milý.Už na hlaváku jsme nabarali 10 minut zpoždění. Němka přišla
až za Holešovicemi a pohřbila naději, že bychom mohly spát s kolami
sami v jednom kupátku.Po druhý nás dostala když přišla do našeho kupátka
a ze 4 lehátek udělala 6...že další přistoupí až v Drážďanech nebyla
moc vplká útěcha. Na 5,10 jsem měla budíka, ve finále jsme vstali
ale dříve a operadivně se přesunuly ze zasmrádlého kupé pře kupátko
s našimi koly. Průvodčí si myslela, že jsme se zbláznily... vlak měl
zpoždění, ve finále 1,5 hodiny. Už ve vlaku nám průvodčí našla náhradní
spoj. V Ulmu jsme si tedy počekaly...daly jsme si kávu - tedy já,
Zdenička kakao a jahodový koláč, a já si k tomu dala klasiku bratwurst.
Z Augsburgu do Ulmu byl jeden vagon pro kola a byl docela plný, někteří
cyklisté byly docela protivní-ti co šli po nás musely zůstat v chodbičce,
a ti co tam už byli (resp.1) když po výměně názoru proč nejdeme dál
jsem chtěla přerovnat kola aby se tam vešli... ale pak mě pustil sednout
mladík na jediné místo, které ve vagoně zbylo a kam už nešlo dát kolo.
Asi jsem vypadala fakt staře a zničeně...Z Ulmu to bylo vcelku v pohodě,
až na extempore s opilými mladíky - než jsem stačila zakročit otevřeli
dveře na záchod, kde si Zdenička čistila zuby a čuměli a chechtali
se jak debilové... koho by napadlo že chodí čůrat v pěti ... Pes by
kůrku od nich nevzal, ani nedutali, když jsem nadávala, dokonce se
jeden pokoušel omluvit. Dal se s námi do řeči nějaký rodák, který
uměl i trochu česky , poněvadž žil prý dva roky v Praze. Po příjezdu
do Donaueschiengenu jsme zmákly za pomoci jednoho ochotného důchodce
poslední schody z nástupiště do podchodu a ven. V parčíku jsme se
převlékly a vyrazily. Po průjezdu parkem jsme zjistily, že tam už
ten pramen nebude... vyptala jsem se tedy domorodého cyklisty a pak
se vratily k pramenu. Kola musely zůstat před branou. Je to zvláštní
pocit stát u pramene tak dlouhé řeky a říkat si, že ji stejně jednou
dojedeme celou, i když vzhledem k Brigachu a Bregu se jedná spíše
o symbolickou záležitost. Zato s veškerou parádou, cedulkami ve všech
jazycích, kterými Dunaj protéká, dokonce tam byla i nějaká v japonštině
(pravděpodobně), což Zdenička nemohla pochopit proč, no a já vlastně
také ne. Cesta byla velmi příjemná mezi loukami a poli. V místním
supermarketu jsme zakoupily vody a pečivo.V jedné z prvních vesniček
jsme viděli čápy, a jeden z nich měl přistávací dráhu na místním kostele,
kde už měl připravený podklad - velké drátěné kolo. Na jedné z dalších
luk jsem fotila čápy a zjistila, že se už asi ani nerozjedu, opět
prázdné zadní kolo... Vše jsem sundala, vyndala kolo, sundala z ráfku
plášť i pneumatiku a začala zoufale přemýšlet jak dál - nikdy jsme
nelepila, a ani to neviděla. Naštěstí jel okolo jeden důchodce, který
byl moc ochotný a šikovný, takže jsme alespoň okoukla jak se lepí
a měl pořádnou pumpičku... moje ho rozesmála. V Geisingenu jsme si
dali oběd(pro mě s Radlerem). Jeli jsme okolo nějaké částečně rozbořené
betonárky - vypadalo to jak výsek z nějakého apokalyptického filmu.
Dunaj byl zatím jen větší potok. Projely jsme prvním krásným dřevěným
mostkem i s střechou. Za Immendingenem na nás čekal ¨zeltplatz¨ a
to docela příjemný. Postavily jsme stan, zavěsily síťovku a relaxovaly.
K večeři jsme uvařily gulášovku.Usnuly jsme brzo a spalo se vcelku
dobře s obvyklými sny jak kradou kola...