11.7.2011 - pondělí
Ráno jsme vstávali brzo, protože autobus do Cienfuegos jel v 7,30. Na nádraží jsme se dozvěděly, že autobus je rozbitý a místo něj jede jiný už v sedm. Pak se to začalo komplikovat...pokladní neměl zpět na 20 CUC, takže si nejprve připravíme kola. Pak se snažil mě poslat rozměnit do "cambia", tak jsem mu řekla, že nerozumím (to určitě poběžím přes půlku města, aby zatím ujeli...). Takže zaplatíme kola...za kola chtěl 3CUC resp. za jedno, tak jsem s ním začala nejprve diskutovat o tom, že 3 není 12% z 6, to zase nerozuměl on a stejně také neměl nazpět. Pak pokladní vymyslel, že bude malý autobus, a když máme kola tak se nám tam nevejdou, tak budeme muset jet až v 8,15, což se zase nelíbilo mě. Nakonec autobus přijel dohodli jsme se že tedy ano, že se kola vejdou a najednou řekl že tedy ať zaplatím najednou jízdenky a kola (předtím to nešlo) tak jsem mu dala 20 a už mi nehodlal nic vrátit. Tak jsme měli ještě počtářskou pětiminutovku a pak mi vrátil… Aby toho nebylo málo tak Zdenička zapomněla láhev na kolo na nádraží a ke všemu jsme někde vytrousily i kanystr. Výjezd z Cienfuegos nebyl až tak jednoduchý nicméně asi na pět zeptání jsme vyjely. Bohužel se mi jelo strašně špatně, asi po 20ti km jsme přišly na to, že to je kolem ale nepřišly jsme na to proč...docela dost jsem se trápila a šlapala jsem jak magor a Zdenička na stejný převod jednou šlápla a ujela mi o deset metrů. Stavěly jsme všude, kde měly refresco. Jen V Abro jsme měly plechovkové za CUC a Zdenička zmrzku z Panamericanu. Bylo spalující vedro. Po odbočení z hlavní silnice Resp. tahu na autopiscinu na Havanu tak to bylo lepší hlavně i protože jsem šlápla a kolo začalo jet zase normálně jet. Přesto jsme najednou slyšely nezaměnitelné vrzání způsobené šlapáním na kole...dojela nás rodinka na výletě. Pán na kole s nosičem, na kterém měl velkou tašku na předním rámu manželku a na zadním nosiči tak šestiletého syna Lea. Jeli jsme pak společně možná dobrých 15 km. Rozhor nebyl sice díky různosti jazyků plynulý ale i tak to byla příjemná společná jízda. Zastavovali jsme se na osvěžení u nějakého zvláštního výtoku obrovského proudu vody do nějaké vesnické koupalištní louže. Tak jsme se po vzoru spolucestující rodiny také osvěžily. Potom co rodinka dojela a my pokračovaly dále ocitly jsme se v krabí zóně a začala hysterie...naštěstí mi kolo zrovna jelo, takže jsem Zdeničce stačila a domlouvala a odháněla kraby. Nicméně jsme výrazně zrychlily a zastavily u krásného doškového občerstvení v Helechalu...dalo mi to strašné přecvědčování, že tam nebudou krabi. Zrovna když jsem platila, lezl jeden po baru...takovou scénu bar ještě neviděl. Takže pak všichni odháněli krabi a hlídali, aby žádný nepřišel. Na Playa Girón jsme dorazily už značně opotřebované. Tak jsme zastavily u prvního označení hostal. Paní volala kamarádce, nevím jestli proto, že neměla kotvičku nebo nechtěla kola. Něco takového tam padlo, nicméně tam kam nás poslala to bylo moc pěkné. Samostatný vchod, houpací křesílka před, kola do garáže a kousek na pláž. Pláž sice nic moc docela řasy a bordel a na vzdálenější hotelovou vzhledem k tomu že se už stmívalo se nám nechtělo. Koupání bylo patřičně dramatické, do stmívání se nám blýskalo mezi mraky a zpět na casa jsme dorazily již za regulérní tmy. Uvařily jsme si "svíčkajdu". docela jsme si pochutnaly, já ještě přetitrovala vodu a šly jsme chrupět.
12.7.2011 - úterý
Po snídani jsme vyrazily smě Playa Larga. Tak po 7 km jsme zastavily u takové krásné malebné zátočiny kdy jsem pracně přemluvila Zdeničku, že tam krabi nebudou a lehce jsme smočily nohy. Bohužel jsme zjistily, že voda, kterou jsem přefiltrovala je divná a hnusná, protože je slaná. Cože mě docela naštvalo nejen proto, že jsme rázem neměly pití, ale i proto, že se filtrovat slaná voda filtrem nesmí. Tak jsme zastavily u první restaurace, zrovna takové honosné ve stylu lodi v Punta Perdiz. Neperlivou měli jednu poslední malou a ještě nebyli zrovna dvakrát příjemní. Zato o kousek dál byla taková krásná zátočka. Původně jsme si šly jen okoupat nohy, ale nakonec jsme se okoupaly v hadrech, tak jak jsme byly. Bylo to moc příjemné, bylo tam jen pár místních, nějaký děda mi hned nabízel nějaký drink z jeho kelímku no parádní příjemné místo a atmosféra. Další zastávka byla plánovaná v Cueva de Pesces. Sotva jsme zastavily už byl u nás místní naháněč a nabízel hned diving, CD, restauraci a nakonec chtěl volat kámošovi co má cameras na Play Larga aby pro nás přijel, že bychom u něj bydlely..no blázen. Tak pro nás nastal moment šnorchlování. Nikdy jsme to nezkoušely a Zdenička chtěla, abych šla první...uplavala jsem pár temp a nevěřila jsem tomu, co vidím. Viděla jsem rybky žluté svisle pruhované, dole byly taktové stříbrné, najednou se zjevila taková obrovské jak pocákaná pestrými výraznými "svítivkami" zelenou, žlutou, fialovou… no během pár vteřin jsme viděla snad deset druhů..honem jsme plavala zpátky, aby si to užila i Zdenička. Okrájela jsem ananas a daly jsme si šťavnatý oběd. Zdeničce evidentně zabral imudon a nádherné zážitky ze šnorchlování nás úplně dostaly. Po druhé už mi přišlo, že už jich tolik nevidím a nějak jsme myslela, že plavu už zpět a najednou jsme uviděla hejno snad 200 krásný velkých černých nebo tmavých ryb s tmavě modrými zářivými okraji myslela jsem, že se zblázním, taková to byla nádhera. Chtěla jsme honem zavolat Zdeničku, že se rychle vyměníme, aby je také viděla a zjistila jsem, že jsem tak 70 metrů od břehu a docela jsme měla co dělat doplavat zpět. Pak jsme ještě šly "naproti" přes silnici v lesíku je restaurace, která nás svým jídelníčkem nenadchla ...měla krokodýly a jiné rybí nesmysly. Je tam ale sladkovodní jezírko v kterém jsou také ryby a je propojeno nějakou podzemní jeskyní s mořem. Voda tam byla na rozdíl od moře dost chladivá a hluboká, ryb bylo vidět jen pár, ale i to bylo příjemné. Nakonec jsem přemluvila i Zdeničku "kraboložku"...zase tam někde viděla kraba. Pak už jsme uháněly směr Playa Larga. Kancelář rezervace EMA jsme našly na jedno zeptání. Na první pohled nebyli extra nadšení, ale nakonec jsme se snad vše dozvěděly a domluvily. San Tomas je zavřený a stejně tam nejsou plameňáci, po řece na člunu se jezdí na severu, tzn. na výchozí bod více jak 70 km. Jediné řešení La Salina. Domluvily jsme se na 8 ráno, za každou 10 CUC a s průvodcem by mělo být 30 CUC. Je to 20 km a pojedeme nějakým jejich autem. Kola si můžeme nechat u nich. Zdenička orodovala, ať se vrátíme do toho resortu, co jsme viděly, že tam byly krásné domečky a ža bychom byly u moře, že to vlastně poslední den, že moře zase třeba rok neuvidíme. Cena předčila očekávání 58CUC za malé cameras a 69 za Cabanas… no tak jsme počítaly a nakonec jsem tedy kývla, protože jsme usoudily, že by nám peníze měly vyjít. Nakonec nám daly za 58 cabanas protože bychom se do těch menších nevešly ...asi se už nemohli dívat jak mě Zdenička přemlouvá a já dělám drahoty. Snídaně je v ceně, tak uvidíme jaká. Zaplatila jsem hned, účet jsem nedostala, tak jsem doufala, že zítra nebudou chtít platit znovu. Zdenička byla nedočkavá na bazén (to byl ten její hlavní důvod). Po vyčvachtání v bazénu jsme šly po pláži do centra plážového života, kde bylo snad 15 stánků z občerstvení. Sice měly otevřeno už jen pizzy a paela, ale jinak bylo vidět, že tam mají nějaké grily, sendviče i pastu. Zůstaly jsme u pizzy con quesco ale zmrzku na závěr jsme již nesehnaly. Daly jsme si tedy v baru u recepce plechovku fanty a piva a vzaly s sebou před naše cabaňos a užívaly si nenadálého luxusu spolu s pokračováním čtení o historii Kuby.
13.7.2011 - úterý
Snídaně, která byla v ceně ubytování, byť cena byla nejméně jednou taková jak jinde, byla bezkonkurenčně nejhorší, o laxní obsluze nemluvě, tam už není ani co porovnávat. Když jsme dojely ke kanceláři rezervace, byla ještě zavřená. Po otevřená nás čekalo překvapení. Perfektně anglicky hovořící pracovník nám sdělil, že žádná auta nemají, že auto si musíme zajistit sami. Naštěstí zrovna přišel Belgičan, který už mě pronajaté taxi, tak okamžitě přišel s tím, že nás vezme a že se podělíme na nákladech, tak se nám to začalo prodražovat...nicméně sympatický člověk z EMA chtěl ať zaplatím jen já, že Zdenička je dítě...to samé pak udělal průvodce, takže náklady byly 2/3 taxi tj. 23 CUC, 10 CUC vstup a 5 CUC průvodce. Jelo nás tedy celkem 5 v krásném Plymouthu 20 km po silnici, resp. cestě rezervací Las Salinas, zpočátku to byl hustší les, který řídnul…polevé straně byly mokřiny se slanou vodou na pravé mrangovy. V lese jsme viděli včelí úly, termitiště na stromě a kraby na cestě, ty tedy Zdeničku nenadchly. Vlastně jsme viděli poprvé i Tokoroko, kubánského národního ptáka který má na sobě právě barvy kubánské vlajky a je fakt pěkný a hezky tokoroká. Jakmile začala slaniska, začali i plameňáci...to byla nádhera. Na druhé straně mragovové byly volavky, kormoráni, různé druhy ibisů, kolpíci a ve vodě maličké rybičky. Hodně krát jsme stavěli, cestou byly vyhlídky. Po 20 km jsme se otočili a jeli zase zpět. Rozhodně to stálo za to, přeci jenom vidět plameňáky v přírodě to je jiné kafe než v ZOO i když smrad a zvuk je úplně stejný...obraz neporovnatelný. Po návratu jsme si daly zmrzku a vyrazily k Boca de Guamá. Tam to začalo...davy typických turistů. Na Boca Guamá jsme si zaplatily vstup na loďku resp. takou speed boat, (za Zdeničku se podařilo dětské vstupné, takže to bylo 12 + 5) a vyrazily na projížďku, naštěstí jen s nějakou 5ti členou kubánskou rodinou, která diskutovala o vstupném za pomoci různých průkazek, které vytahovala ještě více než já. Cesta na ostrov v jezeře kde je expozice nebo instalace soch znázorňující život původních domorodých obyvatel Taíno byla 4 km vzdálená, trvala 20 minut a kupodivu se nám i líbila. Guamá resp. Laguna de Tesoro má být údajně největším sladkovodním jezerem na Kubě. Na ostrově jsme měly 35 minut na prohlídku, což bohatě stačilo. Byla to příjemná procházka po dřevěných chodnících mezi instalovanými sochami. Nerozhodil nás ani příbytek kterým jsme prošly a kde se nějaká parta mladých snažila imitovat cosi co nemělo s Taíny podle toho co jsme četla nic společného...jedno děvče mělo štětec a Zdeničce chtěla udělat čáru na obličej, ale ta velmi rázně odmítla a na mě už ani nešli (bylo to opodstatněné, protože po malování japonským barvivem si udělala docela vleklou polízanici, ještě půl orku jsme pak chodily na laser)další nás šlehala nějakou větvičkou a hoch chtěl 1 CUC, nesnáším takovýhle způsob žebrání a vůbec už jsme byly na finančním limitem, takže no a pokračovaly jsme v cestě. V baru nám hned nabízeli, co si dáme, ale nápoj za 1,5 mi přišel hodně tak bylo další no, ale barman když viděl, jak vypadáme tak pro nás udělal cenu 2CUC za 1 pivo a jednu Fantu...V zápětí dorazili typičtí turisti tak ty mu to vynahradili..to se usekávalo kokosů a otevírala vína, míchaly koktejly ... to nebyly jen trapné plechovky… Cesta zpět z jezera k silnici byla po jiném kanálu a byla možná ještě hezčí, kanál byl užší a byly tam ke konci i lekníny. Zdenička měla hlad a chtěla, ať se jdeme zeptat do restaurace, velice luxusně vyhlížející, kde krásně hrála paní na klavír. Menu dle očekávání, začínalo se na nějakých 10ti CUC. Nemohly jsme vynechat údajně slavnou krokodýlí farmu Criadero de Cocodrilos. Ta byla zklamáním. Viděli jsme v jednom pidivýběhu nebo spíš betonovém bazénku s ostrůvkem uprostřed hutii, jednoho z mála volně žijících savců na Kubě a okolo pidiostrůvku se slunily na kamenech želvy a ve vodě lenivě poplavávaly manjuarí, ryby, které údajně žily už za dob dinosaurů. Na těle mají velmi tvrdé šupiny, které jsou pro ně velkým plusem, protože je chrání před predátory a pak také to, že mají pomalé zažívání a vydrží dlouho bez potravy. Jsou dravci, mají 3 sady ostrých zubů a živí se žábami, mláďaty vodních ptáků a dokonce i vlastním potěrem. Krokodýlí mláďata byla v takové nuzné ohradě a jedno mělo svázané čelisti a zřízenec ho dával lidem pohladit a vyfotit. Jedno mládě mělo zakrvácenou čelist, pravděpodobně předchozí vystupující...docela dost, hodně smutné. V areálu je spousta "nezbytných" stánků s typickými suvenýry. Krokodýli bydlí v takovém jezírku s břehem obehnaným vysokou drátěnkou. Obejít drátěnku netrvá více jak deset minut, ale najít krokodýla je daleko těžší, nakonec jsme je našly slunící se na jedné straně hned u drátěnky, ke které není problém sejít z chodníčku a projít mezi plechovkami a jiným bordelem až k plotu. Ve stínku u jednoho krámku jsme si daly zmrzku, samozřejmě za CUC, nacionále v turistické oblasti vždycky vymizejí.Pokračovaly jsme dále k Austrálii, odkud řídil Castro obranou operaci proti invazi v Zátoce sviní. Skoro hned za ní je už Finsa Fiesta Campesima, něco cosi jako minizoo kubánského venkova s restaurací a bary pro turisty. My jeli rovnou vedle (teda s jedním dotazem) do Batey don Pedro. Ukázalo se, že to jsou opravdu příjemně prostorné, dřevěné romantické chatičky s doškovou střechou jen za 24 CUC. Úkolem dne bylo pro mne zjistit, odkud odjíždí autobus a koupit lístky. V průvodci to vypadlo jasně, mělo to být hned vedle křižovatky Entronque de Jaguey. Když už jsme tam došly nic tam nebylo, tak jsme se za křižovatkou ptaly.terminal VIAZUL omnibus ...všichni nás shodně posílali dále do města, Byla jsem z toho docela rozpačitá, přece tolik lidí říká, že ve městě tak se průvodce asi mýlil. Nemýlil. Prošli jsme celé město, abychom zjistily, že odtamtud Viazul nejezdí. Narazily jsme ale na El Rapid, kde měli vcelku jedlé špagety za 1,75, takže jsme měly za 5,5 CUC večeři i s pitím. Labužnický večer jsme zakončily točenkou resp. kopečkovou po 5ti nacionálech. Daly jsme si guajábu a dal nám ji do kelímku tolik, že Zdenička to nemohla ani dojíst. Před křižovatkou jsme narazily na člověka, který slíbil, že nám ukáže, kde staví autobus do Havany. Vysvětloval pak, že si máme stoupnout a stopovat. To bylo nad mé chápání, přece když má oficiální zastávku podle jízdního řádu, tak přece musí být jasné kde...jak by měl řidič Viazulu poznat, že jsem turista, že mi má zastavit, že na cestu mám convertible. Zkusily jsme tedy ještě domeček po pravé straně asi 200 m od křižovatky byla to "stacja de pasajeros" a paní která tam uklízela, měla jakési lístky víceméně potvrdila to, co řekl předchozí informátor. Byla to oficiální "stopovačka", za 3 nacionále stopne prý i Viazul. Docela mě to děsilo, tak uvidíme, co přinese reál. Večer jsme strávily na verandičce v příjemných houpacích křesílkách a dočítali dějiny Kuby, které se ukázaly překvapivě více zajímavé, než jsem očekávala a to nejen pro mne, ale i pro Zdeničku.