|
29.6.2011 - středa
Výborně zorganizovaný odjezd vlastním služebákem i s krabicemi - koly na letiště, kde jsme byly opravdu včas ještě před otevřením checkinu. Stačily jsme tedy ještě zmrzlinu s astronomickou přiřážkou a já pokecat triko. Odbavení proběhlo v pohodě, kola jako zapsaná zavazadla (pro jistotu jsem je měla zapsaná i v rezervaci) a každá jednu cyklobrašnu jako příruční zavazadlo a přední řídítkové brašny jako kabelky. V salónku jsem si převlékla pokecané triko, které předznamenalo chronický nedostatek čistých, suchých trik pro budoucí cestu. Let byl v pohodě, letadlo dosedlo jednu hodinu po půlnoci na Sheremetevo.
30.6.2011 - čtvrtek
Z letadla jsme šly nekonečným tranzitem, až jsme došli k tranzitní díře, kterou jsme musely projít s kompletním rentgenem, včetně poslaných bot. Pak následoval pochod z terminálu F na terminál D. Naše příruční zavazadla jsou dobrým ekonomickým řešením při cestě s koly, ale na pochody se fakt nehodí. Našly jsme si krásná křesla v zavřené restauraci, odkud nás vyhodili asi až za hodinu, tak jsme se přesunuly na obyčejné sedačky, ale nakonec jsme se prospaly i tam. Když začalo letiště ožívat, daly jsme si druhé kolo v Costě (v noci už jsme měli jeden jejich maxinápoj) Zdenička maxišejk se šnekem a já maxikafe z hořickou trubičkou z příručního zavazadla. Nepřišlo to dráž než u nás na letišti, bylo to dobré a vystačilo nám to na dlouho. Udělali jsme několik koleček, použily vybraný parfém a krém a už šly do letadla. Let byl dlouhý...sledovaly jsme .cestu, Zdenička sjela nějaký film a hry. Četla jsem. Já měla obě jídla vcelku chutná, bohužel jídelníček jsme našli až po prvním jídle, ke kterému jedinému dávají víno...jinak jen nealko… Zdenička už druhé jídlo nechtěla, a když jsme šly dolů, vyhrožovala, že bude zvracet...nenašla jsem pytlík, ale ty příjemné deky to zachránily. Po příletu jsme vystály první frontu na pasovou kontrolu, kde si nás vyfotili a sebrali půlku turistické karty. Další byl rentgen. Sympatický klučina chtěl vidět jednu z našich brašen. Ukázalo se, že ho zaujal a nakonec pobavil ešus. Následoval doktor se sestřičkami...vyhodil nás z našimi vypsanými papíry že nemáme žádné nemoci, prý ať to přepíši čitelně. Na kola jsme čekaly opravdu 3o minut jak říkala slečna na bagage claim, v rohu u dveří z plochy..napřed přišlo Francouzovi pak někomu kdo letěl také Aeroflotem a nakonec nám a obě. Naložily jsme vše na jeden vozík a masu tlačily před sebou přes celnici...nás nezastavili, padl sice dotaz co je v krabicích, ale kola je uspokojila. Takže naše potravinové zásoby prošly. Další fronta byla Cambio a pak už jen výjezd, prvnímu zřízenci na dotaz taxi jsem odpověděla "si"a už volal dostatečně velký taxík i na naše kola. Cena 30 mi přišla dost (nakonec byla 40, protože jsem nahluchlá, blbě jsem rozuměla…?)ale večer na krku, Zdeničce blbě, tak to bylo jediné rychlé řešení. Přišlo nám, že jedeme docela dlouho a docela jsme valily oči...auta, lidi, kola, tříkola...živoucí skanzen. Když jsme vjeli do uličky kde už hledal adresu našeho zamluveného casa particular na Habana Vieja u Marty tak jsem už jen čekala, co z toho bude. Uličky byli jednosměrné. U dost domů bylo vidět dovnitř a způsob bydlení a ruch ulic nevypadal, že by tam někde mohlo být něco pro turisty. Marta nás čekala, ubytování bylo uvnitř pěkné a čisté a Marta se nakonec smířila s tím, že neumíme španělsky...ona ani slovo anglicky. Domluvili jsme se na osmou ráno na snídani, s tím že kola budeme rozbalovat až ráno a šly do hajan.
1.7.2011 - pátek
Vybalily a smontovaly jsme kola. Bohužel se mi ohnula osička na předním kole, ale naštěstí šlo kolo nandat a i vypadalo, že drží… tak uvidíme, zda vydrží. Snídaně byla v takovém příjemném rostlinami zarostlém dvorku. Ke snídani nám Marta připravila fresh džus z manga, kávu s mlékem (Zdenička si dala náš ovocný čaj, Marta dodala vařící vodu - ovocný čaj neměla) a po domluvě s pomocí rukou nám umíchala vajíčka, k tomu bílé pečivo a máslo a na závěr mango. Po příjemné snídani jsme na kole vyrazily do ulic. Zážitky z ulic jsou tak fascinující, vše je tak přirozené s šíleným rozpětím doby...místy je to tak jak kdyby se čas zastavil před 50ti lety, na druhé straně jsou i nejmodernější vymoženosti...nahlédnutí až do domácností lidí žijících v neturistických uličkách Habana Vieja je opravdu silný emotivní zážitek. Některé domy jsou opravdu nádherné ty v koloniálním stylu, někde to vypadá tak že si říkáte, že to není možné, aby v takové ruině někdo žil, vidíte špinavou chodbu ze schodištěm vytrhané dráty ze zdi, odpadky a najednou si všimnete prádla, nebo před Vás zrovna někdo vylije něco z okna nebo balkónku. Dojely jsme přes Plaza Armas, viděly pouliční prodej starých tiskovina knih. Na Plaza ....jsme obdivovaly Basiliku San Cristobal a vůbec atmosféru celého náměstíčka. Nakonec jsem i zaplatila CUCy za vyfocení staré Kubánky s doutníkem, která byla fotogenicky neodolatelná a pak jedna se tak nějak nanutila, že chce vyfotit se Zdeničkou, že už nešlo říci ne. Nakonec jsme si na náměstíčku daly i zmrzlinový pohár a pozorovaly hudebníky a zvláštní páreček tančící pro pobavení a výdělek v kubánském rytmu. Další směr přes náměstí revoluce okolo tanku byla pěší zóna Prado, která byla příjemně zastíněna stromy a lemovaly ji krásné domy, některé bohužel už docela v ruinoidním stavu. Objely jsme Capitol, rozhodly se, že prozatím vynecháme fabriku na doutníky - šílený vstup 10 CUC/osoba a problém kam s koly...samozřejmě se hned objevili ochotní Kubánci, že hned vedle mají zrovna parkoviště na kola, a že fabrika je strašně drahá a že zrovna vedle také mají fabriku… a další Kubánka za námi běžela, že dělá ve fabrice a že chce Peso Convertible. Jak jsem se tvářila asi každý kdo mě zná ví...nikdo nedostal nic. Poseděli jsme v nedalekém parku ve stínku. Za fabrikou bylo něco mezi skládkou a odkladištěm starých mašin. Šla jsem si tam jen tak opatrně fotit a děda hlídač mě pustil ochotně dovnitř...byly tam opravdu úžasné kousky, byla jsem v sedmém nebi a nepřítelem v tu chvíli byl jen čas. Projely jsme čínskou čtvrtí a vymotaly se okolo obrovského hospitálu na nábřeží. Po nábřeží jsme dojeli zpět k Plaza Armas a uličkami prokličkovaly do Casa Particular k paní Martě.
Uvařili jsme si těstovinky a plni dojmu šly do hajan.
2.7.2011 - sobota
Po snídani u Marty jsme vyrazily pěšky do centra Hababa Vieja. Procouraly jsme všechny možné uličky a nasávaly neuvěřitelnou atmosféru neznámého. Obdivovaly jsme se staré lékárně, mluvily z elegantní Kubánkou, která se s námi dala do řeči potom, co vyšla z obchodu na lístky a velmi dobrou angličtinou referovala o "Russian book". V poledne jsme se vrátily k Martě, naložily kola a vyrazily. Plán byl takový, že pojedeme na nábřeží, den předtím jsme tam viděly pizzu apod. za dobrou cenu a pak na Viazul. Chyba lávky...na nábřeží měly jen kuře a ryby. Vydaly jsme se tedy okolo "Kapitolu" kde jsme zakoupily "Pizzu con Questo". Zdenička už začala propadat své typické protivnosti z hladu, pizzu sice nazvala rozteklým humusem, opravdu tak trochu vypadala, ale sníst se dala a zasytila. Najely jsme dle mého plánu nejjednodušší cesty k Viazulu na Avenidu de Bolivar (měla jsem totiž mapu "větší Havany" je v průvodci a ten nejde do mapníku,tak abychom nestavěly na každém rohu…). Později pokračovala jako Avenida Simon Bolivar, nalevo se objevil orientační bod památník José Marti a pak jsme začaly obkružovat obrovský Necropolis de Colón, největší hřbitov na Kubě. Nejprve jsem musela přemluvit Zdeničku, že bude dobrý nápad projet středem hřbitova, protože si to vlastně zkrátíme a ještě ho u vidíme, a pak hlídače ať nás tam pustí, že je fakt budeme tlačit, že bychom ho neměly jinak šanci si prohlédnout, protože odjíždíme. Projití hřbitovem bylo opravdu zajímavé od jednoduchých náhrobků až po nákladné hrobky a památníky...od obyčejných revolučních až po umělecké. K Viazulu jsme dojely po 26 avenida a když jsem se rozhodla, že se půjdu ptát, protože další cesta byla nelogická, zjistily jsme, že stojíme před ním. Vyměnili mi vytištěnou konfirmaci o zaplacení za lístky a začalo 3hodinové čekání na odjezd. V restauraci Viazulu si Zdenička dala znovu Pizzu...ta ale vypadla více jako pizza, i chutnala, nějaké místní refresco v plechu a já ochutnala první pivo - Cristal. Jídelní orgii jsme završili velkou 400 ml zmrzlinou kubánské výroby pod značkou Nestlé. Půl hodiny před odjezdem jsem pečlivě zabalila kola. Přijel autobus, vynesla jsme tedy gatem kola a tašky a stoupla si k Zdeničce aby si nás pani odškrtla, a tak nastal první zádrhel měly jsme jen jeden lístek...jenže jak to má člověk vědět že je lístek jeden když je rozdělený a vypadají jako dva a na každé jeho části je i cena..paní mne poslala zpátky do pokladny a já začínala být dost nepříjemně hysterická...paní v pokladně to bylo úplně šumák, že udělala chybu a velmi pomalým tempem začala listovat rezervacemi aby zjistila že se fakt spletla, znuděně, bez zájmu a omluvy a nejpomaleji jak šlo vytočila z kasy další nudli lístku, který vypsala. Odbavovací paní byla naštěstí milá, operativně přepsala místa, abychom seděly spolu a vepředu. Do autobusu jsme nastupovaly poslední. Na našem místě už seděl nějaký mladík, tvrdil sice, že má také číslo 5, ale jak jsem byla rozjetá tak jsem trvala na tom, ať ukáže co má, tak se pak beze slov odsunul tam, kam patřil. Cesta byla dlouhá, občas se stavělo, vždy to pečlivě hlásili, co a jak bude. Drobná vada na kráse bylo, že ve španělštině. Takže jsme spíše čekaly, co se z hlášek vyklube. |
|